Co (ne)říkat člověku, který trpí depresí

Kdo čte můj blog, asi už ví, že mám osobní dlouholetou zkušenost s depresí.

Za ta léta jsem se setkala s mnoha lidmi, kteří mi chtěli nějak pomoct. Možná i vy máte ve svém okolí někoho, kdo má psychické problémy. Rádi byste mu pomohli. Jenže nevíte jak. Třeba jste už zkoušeli ho aspoň povzbudit, ale spíš jste situaci zhoršili.

Pokud tím člověkem je někdo opravdu blízký, je možné, že už sami zažíváte frustraci a bezmoc z toho, že nic nefunguje. Snažíte se mít pochopení, ale občas cítíte vztek a máte pocit, že ten druhý se nesnaží. Že si snad dokonce ve svém stavu libuje.

Nabídnu vám pohled ze své strany a pokusím se ukázat vám návrhy, jak dát druhému najevo, že jste s ním.

Představte si, že chcete pomoci někomu, kdo má vážnou FYZICKOU nemoc.

První věc, kterou bych vám chtěla doporučit: Představte si, že ten člověk má nějakou vážnou fyzickou nemoc. Takovou, při které má velké bolesti. Takovou, která může skončit tragicky.

Všechno, co řeknete psychicky trpícímu ve snaze ho povzbudit, posuzujte touhle optikou.

Občas se říká, že deprese je rakovina duše. Pamatujte na to.

A teď už k jednotlivým výrokům.

• „Tvůj problém není tak hrozný! Co by za to jiní dali, kdyby měli to, co ty! Vždyť máš zdravé děti! Vždyť máš co jíst a kde bydlet!“

Snažíte se poukázat na to, že jiní lidé jsou na tom hůř.

To je pro depresivního člověka rána do srdce. Cítí, že jeho stav zlehčujete a že vlastně vůbec nechápete, jak hrozné to je.

Nesnažte se ho přesvědčit, že se nemá (proč) cítit špatně. Bude se pak cítit ještě hůř. Dejte mu pochopení, uznejte jeho pocity.

„Musí to být náročné, ani si to nedovedu představit!“

Uznání udělá divy. Depresi to asi nevyléčí, ale aspoň má druhý pocit, že jste s ním. Někdy můžete mít obavy, že byste tímhle přístupem jeho depresi podporovali. Nebojte, není to tak. Naopak se mu uleví, odpadne mu tíživá bolest z toho, že ho nechápete.

Zkuste posoudit tenhle způsob podpory v kontextu fyzické nemoci!

• „Mně se taky nechce, ale musím! Když musíš, tak to prostě uděláš!“

Možná to myslíte jako motivaci. Rozhodně to nefunguje. Deprese není „nechce se mi“, je to něco mnohem, mnohem většího. Asi jako kdybyste řekli člověku bez nohou „Kdybys musel běhat, tak prostě použiješ nohy a běháš!“

• „Tohle tě nemůže unavit!“

Neposuzujte. V depresi člověk úplně ztratí energii. Kolikrát nemá ani sílu vstát z postele, je totálně paralyzovaný. Může ho bolet každý pohyb, není schopen se pohnout. Deprese není „jen“ psychická bolest, může být spojená s paralyzující fyzickou únavou i se skutečnými bolestmi.

Jak by vám bylo, kdyby vám někdo například den po operaci páteře nevěřil, že se nemůžete hýbat? Tak takhle nějak se cítí depresivní člověk, když mu řeknete výše uvedený výrok.

• „Jdi si zaběhat (jdi se pobavit), tím si vyčistíš hlavu a bude ti líp!“

Kromě toho, že v těžké depresi opravdu nemáte sílu jít si zaběhat ani cokoli jiného, hluboká psychická bolest se opravdu nedá srovnat s běžnými starostmi, které byste „vyběhali“.

Jakkoli je pohyb prospěšný a určitě pomáhá, pořád mějte na paměti, že za prvé někdy to prostě skutečně nejde, a za druhé, poznámku o „vyčištění hlavy“ může druhý brát jako zlehčování. Většinou se totiž, jak už bylo řečeno, používá při běžných starostech, na které chcete zapomenout a které s depresí mají pramálo společného.

• „Takhle nemůžeš mluvit! O sebevraždě ani nepřemýšlej! Jak tě to mohlo napadnout! To už přede mnou nikdy neříkej! To bys nám udělal/a?“

Sebevražedné myšlenky bývají součástí těžkých fází deprese. Nelze se jich zbavit. Samotná existence je tak bolestná, že člověk prostě přemýšlí o ukončení svého trápení.

Když depresivního člověka budeme za tyto myšlenky odsuzovat, příště nám nic neřekne a vezmeme mu možnost se svěřovat. Navíc v něm posílíme pocit, že ho nikdo nechápe, a to mu může jeho psychický stav výrazně zhoršit.

A opět srovnání se smrtelnou fyzickou nemocí: Představte si, že byste nemocnému řekli odsuzujícím tónem něco ve smyslu „Ani nepřemýšlej o tom, že bys umřel! To bys nám přece neudělal!“

Co se na to tedy dá říct? „To musí být hrozné, když se takhle cítíš. Je mi líto, že se tolik trápíš. Moc rád bych ti pomohl/a. Je něco, co pro tebe můžu udělat, aby ses cítil/a trochu líp?“

Je toho samozřejmě mnohem víc, co (ne)říkat.

V každém případě je velmi vhodné naslouchat, podporovat, neodsuzovat. Když druhý mluví o svých pocitech, brát to vážně. Dát mu najevo, že se vám může kdykoli s čímkoli svěřit, i s těmi nejčernějšími myšlenkami. Jenom tím, že ho vyslechnete, se mu může aspoň pro tu chvíli ulevit. Cítí, že na to není sám.

Pokud ještě nedochází na terapii, podpořte ho, aby vyhledal pomoc. Můžete mu pomáhat najít vhodného lékaře nebo terapeuta.

Můžete mu nabídnout i fyzickou pomoc: s úklidem, s nákupem, uvařit mu jídlo, pohlídat děti, doprovodit na terapii, navrhněte, že s ním půjdete na procházku… i když odmítne, zkuste to nabízet za čas znovu. Nevyvíjejte ale tlak, respektujte jeho omezení.

Často je lepší nabídka konkrétní pomoci („Zítra bych ti mohl/a dojít nakoupit, hodilo by se ti to?“) než obecná věta („Kdybys něco potřeboval/a, dej vědět.“).

Zeptejte se, jestli je lepší jen poslouchat, nebo jestli chce, abyste mu něco vyprávěli – každý to může mít jinak. Nebojte se ptát, co mu vyhovuje. Každý člověk je jiný – co pomůže jednomu, nemusí fungovat u druhého. Nelze zevšeobecňovat.

Věřte, že jeho motivaci začít problém řešit posílíte tím, že ho budete chápat, uznáte jeho pocity a nebudete se snažit mu je vymlouvat. Nesnažte se ho v těžkých fázích deprese nějak pozitivně motivovat, většinou je to kontraproduktivní.

Nevymlouvejte depresivnímu jeho pocity, naopak je potvrďte.

To neznamená, že ho v nich podporujete a posilujete je, naopak. Nemusíte jeho pocitům rozumět, stačí prostě uznat jeho nebo její bolest. Pochopení  dodá sílu.

Myslete také (a především) na sebe. Dělejte jen to, co můžete. Mějte svůj život. Nepřebírejte zodpovědnost za stav druhého člověka. Pokud jste ze situace už vyčerpaní, neváhejte vyhledat pomoc.

Držím palce!